Služby
Nabízím individuální a párovou psychoterapii.
Věnuji se převážně:
- problematice týkající se zpracování emocí, úzkostem, depresím, panickým atakám, psychosomatickým obtížím (krizové životní situace, nejistota, nízké sebevědomí, hledání smyslu života, hledání opory a bezpečí a „umění“ odmítnout bez ublížení sobě nebo druhým)
- vztahovým problémům ať už mezi partnery, tak i mezi jakýmikoli dvěma osobami (hledání kvalitní opory, důvěry a zájmu)
- problematice neplodnosti (zvládání letité bolesti, zpracování psychických aspektů, které se mohou podílet na problematickém otěhotnění) komplikacím v raném mateřství (zvládání hněvu, poporodní deprese, nejistota, vyčerpání, aj.).
Psychosomatika
Starosti, s nimiž si hlava neví rady, tělo často řeší nemocí. Bolest a nemoc jsou pro nás důležitými informacemi a jít po stopách své nemoci často znamená dostávat se pod povrch sebe sama. Snaha porozumět tomu, jak se člověk sám podílí na vzniku a trvání svého psychosomatického onemocnění, je tím nejlepším předpokladem k úspěšnosti v léčbě.
Hlavním pracovním nástrojem psychosomatické medicíny je týmová spolupráce, při které dochází nad společným pacientem k integraci různých hledisek a různých odborností. Proto je klíčová těsná spolupráce psychologů, fyzioterapeutů, psychoterapeutů a dalších odborníků. Psychosomatická medicína se podílí na prevenci, diagnostice, léčbě i rehabilitaci psychosomatických pacientů.
Psychosomatický přístup se od klasické medicíny neodděluje, lékařské postupy spíše vhodně doplňuje a spolupracuje s nimi.
Neplodnost
Psychoterapie je v podstatě důvěrný rozhovor, pomoc a podpora při hledání sebe sama. Nabízí možnost podívat se hlouběji ke kořenům psychických i fyzických problémů. Psychoterapie odkrývá pravé příčiny problémů. Je to celistvá péče o duši, léčení vnitřních zranění a bolestí.
Vlastní zkušenost
Pátým dnem mělo mé štěstí skončit. V noci jsem začala krvácet a uháněli jsme do nemocnice. Po dvouminutovém vyšetření mi otrávený a nevyspalý pan doktor sdělil, že v děloze nic nevidí a že jde asi o mimoděložní těhotenství, tudíž je nutné ihned operovat. KONEC. Nic víc, nic míň.
Brečela jsem jako želva, nikdo se mi už nevěnoval a přitom jsem zrovna ztrácela svoje první milované dítě. Po operaci mi suše oznámili, že se opravdu jednalo o mimoděložní těhotenství a miminko uvízlo ve vejcovodu a tak mi ho museli vzít také. Nepamatuji si, jak dlouho jsem zůstala v nemocnici, ale vím, že jsem jen plakala a nikdo nechápal proč. „Vždyť to mohlo skončit ještě hůř?!“
Následovala doba gynekologických vyšetření a kontrolní laparoskopie. Vše se zdálo být v pořádku. Asi po ročním snažení se na mne štěstí usmálo znovu. Test byl pozitivní a krevní vyšetření bylo v pořádku. Moje euforie byla zpět a to v mnohem intenzivnější formě. Vždyť už mi bylo 32 let.
Asi tři dny na to se zopakovala celá moje noční můra. Do puntíku! Krvácení. Nemocnice. Operace. A oznámení, že miminko uvízlo ve druhém vejcovodu a tak museli odstranit i ten. Bylo po vizitě.
Začalo mi docházet, jak na tom jsem. Jsem sterilní. Přirozenou cestou dítě už mít nemohu. Byla jsem psychicky na dně. Do té doby jsem nevěděla, co to je deprese. Jediné, co mne drželo nad vodou, byl můj partner a moji rodiče. Mezi doktory či sestřičkami se nenašel nikdo, kdo by se mnou alespoň na oko sdílel můj nový úděl.
A tak jsem se postavila na startovní čáru velkého, náročného a stresujícího boje o dítě, který se jmenuje asistovaná reprodukce. Naštěstí se psal rok 2002 a Asistovaná reprodukce nebyla ještě tak neosobní a zasažená byznysem. Věnoval se mi pan doktor Mašata v porodnici U Apolináře a díky jeho osobnímu přístupu, absolutní důvěře a jeho profesionalitě jsem se i já ve svých 34 letech dočkala naší dcery Adélky a o dva roky později i Matyldy.
Během procesu asistované reprodukce jsem se někdy cítila beznadějně a frustrovaně a někdy zase plná nadějí a očekávání. Často jsem od doktorů slýchala, že problém bývá většinou spíše v psychice, nežli v těle. V čekárnách bylo tak ponuro a ustrašeně. Komunikace s ostatními pacientkami byla depresivní. Čekání na výsledky byla stresující. Dotírající pocity zahořklosti, smutku, samoty a odcizení vykukovaly i z pod postele.
Můj příběh má šťastný konec, ale co ostatní, jak to zvládají? Vždyť touha po dítěti je tou nejsilnější. Tato moje zkušenost mi změnila životní hodnoty. Rozhodla jsem se aktivně přispívat k citlivému a pozitivnímu zvládání „boje o dítě“. Naše Společnost je důležitým krokem k tomu, jak podpořit a také chránit člověka, který právě prožívá tento „boj“.
Ilona Haasová
Během psychoterapeutických rozhovorů se ukazuje, že symptom neplodnosti má dva významy: jednak představuje problém působící utrpení, ale také otevírá možnost, že vyjde najevo to, co by bez něj nebylo mezi partnery vůbec vysloveno. Cílem individuálních setkání je odhalit co nejpřesněji vliv rodinných vztahů, osobní problémy a případné uzlové body, kde se blokuje plodnost. Je třeba porozumět, v které životní situaci člověk ztratil důvěru ve svou schopnost stát se matkou nebo otcem.
Dlouhodobá psychická podpora – psychoterapie by měla být součástí nejen celého procesu umělého oplodnění, ale měla by být doprovodem již od prvních neodbytných pochybností.
Psychologické vyšetření náhradní matky
Smyslem psychologického vyšetření náhradní matky je ochrana. Ochrana nejen matky, ale i potencionálních rodičů a dítěte.
Nejde o zpochybnění motivace či prověřování finanční odměny.
Jde hlavně o posouzení psychické odolnosti vůči zátěži, která na náhradní matku čeká nejen během těhotenství, ale i po porodu, v době odpoutávání se od dítěte.
K psychologickému posouzení patří i vyloučení patologie, závislosti a jiné indispozice, která by proces náhradního mateřství mohla ohrozit.
Článek
Mizuko Jizo – ochránce „nenarozeného“
Potrat či narození mrtvého plodu je obrovská bolest, trauma, s kterým se mnoho lidí těžko vyrovnává. Nemáme sílu mluvit o smrti a už vůbec ne o smrti dítěte, i když nenarozeného. Snažíme se „pohřbít“ celé téma právě tím, že si ho většinou vůbec nechceme připustit. Není divu. Pro většinu lidí je to téma tak bolestivé, že se snaží jakoukoli myšlenku či jen zmínku na toto téma co nejrychleji vytěsnit nebo popřít už v jejím zárodku. Mnozí nepřijímají ani nabídku posledního rozloučení, které se začalo praktikovat v některých našich porodnicích.
Naše kultura nemá ráda rituály kolem smrti a smutku. O smutku se moc nemluví. Myslím, že tu chybí místo, kde by člověk mohl spočinout se svým smutkem či truchlením. Místo, pro „smíření“.
V Japonsku existuje díky buddhismu tradice zvaná: Mizuko Jizo. Jde o ceremoniál, který pomáhá zmírnit utrpení po narození mrtvého plodu či po potratu.
Mizuko se překládá jako „vodní dítě“, buddhisté věří, že „existence teče do bytí pomalu, jako kapalina“, děti, které se nenarodí se vrací zpět do „vodního světa“. Symbolem je soška, která vypadá dětsky, ale má moudrý vzhled.
Jizo je průvodce Mizuka na cestě do bytí. Také chrání ducha dítěte, které zemřelo.
Mizuko kuyo je rituál „omluvy a vzpomínky“. Jde vlastně o potěšení duše plodu. Provádí se mnoha způsoby. Lidé své sošce přinášejí např. omluvný dopis, zapalují svíčky, nabízejí hračky, jídlo, pití, květiny nebo přichází jen se svou vzpomínkou. Provádí se jednou, nebo několikrát do roka. Někteří lidé si takový „oltář“ vytváří doma a věnují se mu dle vlastní potřeby i několikrát denně.
Tento rituál hraje velice pozitivní terapeutickou roli, udržuje lidi v kontaktu se svými emocemi a se svými ztrátami. Mají možnost přijetí a uvědomění si své situace a tím se dostávají blíž k sobě samým, ke svému autentickému žití a pochopení svých potřeb.
